Prásknutí černým pytlem do popelnice v šest ráno, vrabci poletující do všech stran a soused, který radí ženě, ať se "víc usmívá". Duhová Rybička v básni Debil vybudovala z téhle scény něco, co se čte jako absurdní groteska, ale emocionálně sedí dokonale. Narátorka místo facky sáhne po štětci a akrylovém laku — a výsledek je surreálně uspokojivý. "Polovina z nich měla kolem očí černé kruhy z akrylu a zobáky namalované lakem načerveno." Tady jsem se musel zastavit a zatleskat. Suverénní hlas, rytmus bez zádrhelů, pointa, která nevysvětluje, ale ukáže.

Melancholičtěji laděná jsou díla Dnxe a dve.sklenky.absinthu. Báseň Třeba se jednou narodím jako Angličan hraje na anaforiku jako na nástroj — "Třeba se jednou probudím" se opakuje a vrství, dokud z hravého výčtu identit nevyplave upřímné: nebudu více sám, zjistím, že tě mám. A pak ta závěrečná tečka o českém Ř — nečekaně vtipná a přitom táhne za srdce. Naproti tomu haiku od dve.sklenky.absinthu. říká totéž za tři řádky: "býti tak deštěm / bubnovat v protirytmu / na okenní rám." Touha být jinak, jinde, svobodněji — jen v jiném měřítku.

Melfëa napsala báseň Schody na zastávce, a přesto — nebo právě proto — v ní sedí celý jeden životní pocit. Nuselské schody, Aperoly počítané v hlavě, vzpomínka na to, jak se po nich kdysi vybíhalo. "Už nejsem blázen. A možná jsem už jen moc stará." To není rezignace, to je lucidita. Kratičký text, který má přesně dost.

Úplně jiným dechem dýchá próza PaKa. Přísahám, táto! je fiktivní vnitřní monolog Zdeny Mašínové mladší — text napsaný den po její smrti. Hlas je věrohodný a emotivní bez jediné stopy sentimentality. Faktografická poznámka na konci — nacisté, komunisté, StB, Lošany — dodá textu váhu, která dovnitř. Takový text se nepíše lehce. A nečte se lehce. Ale číst ho musíte.

Moudro dne: Někdy nejlépe pomstíte urážku tím, že ji proměníte v umění — a urážející o tom nikdy neví.