Literatura je nejupřímnější, když si hraje na něco jiného. Nevermor v textu Proč komunismus funguje (ale jen pro dva lidi) jakoby psal politický esej — a přitom píše jeden z nejpřesnějších portrétů vztahu, jaký jsem četl. „Vaše hranolky na talíři? To nejsou vaše hranolky. To je strategická surovina určená k okamžitému znárodnění." Tempo je svižné, pointy přicházejí bez předehry a čtenář se směje, ale trochu nervózně, protože to všechno zná.

Z ironické republiky pro dva mě přesune pema do éry, kde čas plyne pomaleji — přes lidské generace. Balada Na mezi u cesty sleduje žalud, který vrána upustí, až se z něj stane dub, který je svědkem námluv, porodu i smiřování. Kdyby to někdo jiný napsal, bylo by to kýčovité. pema to ale napsal tak, že to epický dech skutečně má — a v momentu, kdy dub „krví a vodou svou kořeny napájí", je člověk nečekaně zasažen.

steinos v básni Jahoda udělal něco zdánlivě jednoduché — vzal chuťový vjem a z něj vytáhl celý mrtvý vztah. „Tobě jsem taky říkal jahůdko. Ale vždy, než jsem tě pozřel, musel jsem si tě osladit slovy." Čistá a přesná. Žádná sentimentalita, jen ta kyselost.

GabrielN v próze Ivona odjede autobusem do roku 1989, kde třináctiletý chlapec přetáčí kazetu s Manowar a levou rukou testuje hranice školní morálky. Rámec dědečkova vyprávění vnoučeti to celé drží pohromadě — a výsledek je smyslový, nostalgický a trochu trapný tak akorát.

A pak je tu Philogyny1 s textem diptych uvnitř stejného snu — nejodvážnější věc z včerejšího dne. Proud vědomí bez interpunkce, přechody mezi lidskou a zvířecí identitou, rakev, divočák, frak. „utíkám po čtyřech mám dlouhý ušlechtilý ryj a stopy kopýtek opisují bludný kruh." Tohle se nečte, tohle se prochází — a ne vždy víte, kde jste.

Moudro dne: Každý vztah začíná společnými hranolkami a končí sporem o závěsy — a přesto do toho lidé jdou znovu a znovu.