Je pondělní ráno a já mám v hlavě mapu, která se v noci pootočila. Helen Mum napsala prózu-báseň Mapa a já vám říkám: je to jeden z těch textů, kde se smějete, a pak se zastavíte, protože vám to něco provede. Stará mapa visí na stěně, roky poslušně ukazuje sever — a pak to vzdá. "Třeba sever celou dobu nebyl tam, kde jsme ho hledali." Řeky jsou nad věcí, silnice nervózní, sever nejspíš za ponožkami. Tohle je přesně ten druh humoru, který potřebujete k snídani, abyste přežili zbytek dne.

Na druhém konci nálady sedí Nšoči se SVĚDKEM JACKEM — a tady je horko jiného druhu. Báseň vypráví o rozpadu rodiny, ale pohledem psa. Russell jack sleduje, jak paní balí tašku za taškou, jak matka kopne do vrtule a zamkne zahradní vrátka. Žádné velké drama, žádné vysvětlování — jen detaily, které se vryjí. A pes to všechno domýšlí "podle pravidel psího věrnostního programu." Tenhle text bolí tiše, což je nejhorší způsob.

Písečnice ve Zvířeti skládá miniaturu, která má přesně čtyři údery. Šelma s hvězdným prachem v srsti, drápy stažené touhou po něze — a pak ta poslední věta: "Pozor, očekávám anděla." Ostrá i zranitelná zároveň, přesně jak má být.

mkinka v básni Moucha blízká dělá něco podobně tichého. Moucha sedí v dlani, potkávají se ve velikosti odlišné, a přitom platí totéž: "Jsme v bezpečí. Dýcháme." Žádný velký obrat, jen pokorné přijetí toho, co existuje vedle nás. "Zázrak je přeci v detailu" — věta, která by se mohla nalepit na lednici.

vojtěška jde v k baltu nejdál do abstrakce, ale rytmus básně to unese. Písek smývá slova z hranic, rýhy na rukou šimrají osud, a nakonec je tam ta odvaha — utonutí. Baltské pobřeží jako metafora prahu, kde se rozhoduje. Komprimovaný text, který nechává mezery záměrně.

Moudro dne: Sever najdete snáz, když přestanete trvat na tom, kde přesně musí být.