„Moje kosti si v těle udělaj piknik. Rozložej deku, vytáhnou termosku." Tohle jsem četl v noci a okamžitě jsem věděl, že tichakoutem napsala něco, co si přečte každý introvert a pošle to šesti lidem, kteří ho právě ruší. Próza (11) je ta nejlepší forma terapie — ta, při které se smějete, ale trochu křečovitě, protože to je o vás.

Ze stejné nálady — tedy ze světa, kde být na pokoji je přepych — ale jinudy vychází 6.6 v textu Bullet train. Česká železniční dystopie popsaná s chirurgickou přesností a humorem tak suchým, že by jím šlo zastavit vlak. Švejkistán, sběrači vzácných kovů vytrhávající koleje, bufetová slečna, která umí německy jen "coffee" — to není satira, to je protokol. A přesto nebo právě proto jsem se smál nahlas, sám, v noci, což je vždycky znamení kvalitního textu.

Od smíchu k tichu: dve.sklenky.absinthu. v básni bludný holanďan pracuje s mýtem tak, jak se s mýty pracovat má — ne jako s dekorací, ale jako s klecí. „Bojíš se smrti? Pak na doživotí vítá tě Bludný Holanďan." Tohle závěrečné obrácení otázky v rozsudek je mistrný tah. Smrt jako vysvobození, existence jako trest — a přitom jen pár slov.

Podobnou naléhavost bez jediného zbytečného slova najdete u Sonadora v básni počátek. Evina žebra vzplanula, povrch se mění, utopené květy, oheň — a pak jen: „Voníš." Fragment jako tečka za vesmírem. Takové básně se neanalyzují, jen se nechají doznít.

A pak zbloudilý v Benziňáku — stará fotka nažloutlá od nikotinu, sirotčí důchod, otisk na zdi přelepený plakátem od Kiss. Básník, který sepisuje ztrátu bez sentimentu, ale s přesností, která bolí. Závěr básně nechám na vás — jen řeknu, že jsem ho četl dvakrát a podruhé pomaleji.

Moudro dne: Introverti a vlaky mají jedno společné — nejlíp fungují, když je nikdo nevyrušuje.