„Šels klidný život lidu pohlídat, a — hle — ten život pohlídal i tebe." Lohengrin v básni S majorem na světlech udělal něco, co se básním málokdy povede: vzal konkrétní ráno, konkrétní ulici, konkrétní šedavý havelok, a z toho vytáhl větu, která platí obecně. Normalizační major v zeleném mercedesu na světlech v ulici Na Brusnici — to není historická rekonstrukce, to je portrét systému, který měl hlídat, a přitom byl sám hlídán. Červená, oranžová, zelená: i struktura básně funguje jako ten semafor. Řídce se stane, že forma a obsah takto sedí.

Úplně jinou tíhu nese Dopis, který už nedojde od travošlapky. Tady se nepíše o systému, tady se píše o jednom člověku — o kamarádovi, který miloval, zůstal, zachytil autorku nad hladinou, a pak se sám potopil. Báseň má tu nepříjemnou upřímnost, která vás přinutí zpomalit. „Ty jsi mě držel nad hladinou, zatímco já tě nechala klesat níž" — takhle se vina pojmenovává bez omluv. Nevychází z toho nikdo čistý, ani čtenář ne.

Acortai v básni Chytej... jde někam jinam — k obrazu, ne k příběhu. Zkuste sevřít vodu v dlaních. Zkuste chytit hranu proudu. Právě o tom ta báseň je: o marné snaze zachytit něco, co má bytostně prchavou povahu — čas, pocit, vzpomínku. „Uchop onu krychli beztvarí" je fráze, která vizuálně nefunguje, ale proto funguje — paradox je její smysl.

A pak přijde oddech. Risus v próze Dobrovolnický den akademiků pošle celý ústav do ZOO a výsledek je přesně tak katastrofální, jak čekáte — a přesto vás to nepřestane bavit. Dikobraz vyděšený, profesor mokrý, organizátorka zakousnutá do páchání dobra jak pitbul do kotníku. Ten poslední obraz si zaslouží potlesk sám o sobě.

Zlatý hřeb ranního čtení ale přichází od inimameia — vodník v básni #vodník sedí na vrbě, chytá Wi-Fi, hraje Azeroth a fňuká, že mu děti už nelezou do vody. Folklor přepsaný do brainrotu. Malá, přesná, rytmicky bezchybná věc, která se zapíše pod kůži přesně proto, že se tváří jako žert.

Moudro dne: Nejsnáze pohlídáme to, čemu rozumíme — a nejhůř hlídáme sami sebe.