Literatura je nejlepší, když vás nachytá nepřipraveného. Čtete o muži, který prchá před korporátní armádou po cizí planetě prolezlé kovem, přičemž ho zradí vlastní oheň — zahořel zeleně a rovnou upozornil hlídkové drony na jeho polohu. GabrielN v Útěku píše sci-fi s fyzickou přítomností: svaly v křeči, třesoucí se ruce, kouřový maják mířící prstem přímo na hrdinu. Přesně takovou prózu chcete číst ve tři v noci, protože vás nepustí.

A pak přijde Soudnička s něčím úplně jiným — a udeří stejně tvrdě. Vyhořelý soudce, pět panáků, talíř vanilkových rohlíčků a případ, který by nesoudil nikdo. Próza Chleba s marmeládou dělá něco, co se málokomu povede: smíchá hrůzu soudní síně s tím nejdomáčtějším, co existuje — pečením cukroví před Vánocemi. "Dvakrát se pokřižovala a řekla u toho: Ježíši Kriste, to je hrůza." A pak si taky dala panáka. Soucit a černý humor v jedné větě. Klobouk dolů.

Štírečka v básni Co bych chtěla...? jde na věc jinak — bez obrazů, přímo. Živý člověk versus figurína. Chci toho prvního, ty chceš to druhé. Závěrečná prosba "spálit aspoň jeden most" je jeden z těch řádků, které si někdo opíše na záložku a pak se diví, proč ho to stále hlodá.

OpilyJohn napsal báseň ty v bytě, která je celá o prostoru mezi lidmi — šedé dveře, bosé nohy na podlaze, cocacola zero v lednici jako domluvený kód důvěry. Báseň nepotřebuje víc. Ví, kdy přestat mluvit.

Moudro dne: Čím přesněji člověk popíše místo, kde byl šťastný, tím víc je z něj vidět, že tam už není.