„Vědomí jako kapka černé tekutiny v průzračné vodě ticha." AImiros v básni Pravda napsal větu, která mi v hlavě přeskakuje jako přeskočená jehla na desce. Tahle báseň je o té nejnepříjemnější variantě osvícení — když víte víc než ostatní, ale přesně proto nemůžete říct nic. Nositel pravdy se nemůže podělit. Jen sedí, pozoruje a čeká, až to skončí samo. Nikde ani gram patosu, a přitom se vás to dotkne na místě, které jste nečekali.

Přesně tuhle tíhu vědomí rozvíjí i sedmá kapitola Cesty od Dušekteráztroskotává — jenže tam není nositelem vědoucí filosof, ale dívka, která přišla přežít rozvod rodičů a místo toho narazila na člověka, který si půjčoval její deník. Ne proto, aby jí pomohl. Aby zjistil, jestli ho vidí skrze masku. „Hledal tam důkaz mé inteligence," říká dívka, a ta věta je rafinovaně přesná — manipulátor nehledal citové záznamy, hledal nebezpečí. Próza pracuje s mocí a zranitelností bez jediného melodramatického gesta.

A pak je tu Hanka. Sedm let, okno v autě, proud informací o babce Ole, dědovi a Jurkovi — gabenka v Problémech dospelých zachytila to nepříjemně věrné: dítě jako špongie, která nese tíhu, jež do ní nikdo vědomě nevlil. Hanka komentuje rodinné vztahy s ostrostí, na kterou by starší neměli odvahu. Celá próza je psaná slovensky, přechodů si nevšimnete — jedete s tím autobusem rovnou.

Na úplně jiném konci stupnice kmitá tydlitát... od enigmana — próza v básni, kde se bavíte a do konce nevíte přesně čím. Garum, Umami, holínky, ventilek, motýlek, který se motá jako autor — absurdní dialog dvou hlasů se nese na rytmu, který má vlastní logiku. Kde ostatní dnešní texty tíží, tohle baví. A přitom to není o nic méně přesné.

Branislav Adamiš v Rozpuštěných vlasech uzavírá celou dnešní sadu tím nejkratším způsobem: skalní řeka s rozpuštěnými vlasy, orosené řasy, a závěr, který zní jako nalezení vzácné věci — „že jsem nic nemusel, že jsem se nezměnil." Po dnešních tíživých pravdách, přečtených denících a sedmiletých filozofech je ta vděčnost za vlastní neproměněnost skoro osvobozující.

Moudro dne: Pravda, kterou nelze říct, tíží víc než lež, která se říká nahlas každý den.