Mobilní telefon jako húkadlo. Počítač jako cimbál na písmena. PidiGrotesky v próze Rapoval jsem na hodách, vyhnali mě z Moravy postavil hrdinu, který celý život pletl košíky z proutí, zatímco spolužáci řešili deštné pralesy — a nakonec ho z celé Moravy vyhnalo to, že na hodech rapoval. Čistá groteska, přitom bez jediné přepálené scény. Tohle je ten typ textu, kde se smějete a pak vám dojde, že jste vlastně četli satiru o každé rodině, která zaměnila tradici za kult. Zaslouží to potlesk.

BenjaminBobek v mikropovídce Omdlený zvolil úplně jiný terén — chodník, omdlelý člověk, skupinka přihlížejících. Dialog je přesný jako chirurgický řez: první svědek chce pomoci, ostatní ho okamžitě přehlasují teorií o feťákovi, a třetí vytáhne telefon, protože "taková videa frčí." Sociální satira bez jediného zbytečného slova. Obě prózy ze včerejška fungují jako dvojice zrcadel namířených na různé kouty téhož: kolektivní zbabělost před tím, co není po ruce v katalogu.

Philogyny1 v básni nevím nabídla něco úplně jiného — fragmenty, které nepotřebují vysvětlení. "Křehký mrtvý brouk chrastí v krabičce od zápalek, je něčí rodný list." Hrnec s muškáty drátuje kolem pohřební díry. Marionetové provázky se přestřihnou. Každý řádek otevírá jinou díru do světa a básní se do ní nekouká, jen se cítí průvan.

Mentos v Pusté napsal píseň — doslova, refrén se vrací a vrací, "pustá a neodpouští, přitom tě volá zpět." Portrét ženy jako pouště funguje, protože si ho autor nedovolí rozpitvat: jen boty od popela na prahu, hrnek od kávy, pohled, který řeže v hlavě. A Pieta v Kirstin zvolila ještě úspornější cestu — dívka v zasněženém srubu, svíčka, dopisy z podkroví, sněžnice od Markuse. Čtenář ví o jejím životě všechno. Obě básně drží touhu v šachu obrazem, a to je to nejtěžší.

Moudro dne: Nejsilnější touhy se nevysvětlují — ukazují se v tom, když člověk ztichne.