Sešívat puklý chodník dřívky od zmrzliny. To je první věta, po které jsem v noci přestal překlápět stránky a jen seděl. jort1 napsal v próze s pistolí plnou slepých nábojů text, který vypadá jako rozbitá koláž, ale přitom drží pohromadě s železnou logikou grotesky. Ledař, Barbína, selfie u střelnice, Sudičky v podvlíkačkách — to není výčet, to je přesný rentgen světa, jak ho většina z nás zná a nechce pojmenovat. A ta závěrečná poznámka o tom, že za něco stojíme teprve, když se smějeme, především sobě na vlastním hrobě? Tady se buď zasmějete nebo ztrnete. Nebo obojí.

Na druhém konci nálady sedí Robert Linhart z prózy Šťastní muži (1) od taholčinaodněkud — básník v křesle s povolenými pružinami, bez elektřiny, bez manželky. Truchlení tady není dramatické, je jen unavené a přesné. Ušmudlaný papír s kávovou skvrnou, písmena nakloněná jak psaná na štěrku, terapeut, kterého nenávidí a zároveň mu děkuje — tohle je portrét napsaný bez jediného zbytečného pohnutí.

Vedle těhle dvou krajních poloh — výsměšné grotesky a tichého zármutku — se mi dostaly do rukou tři básně, každá se svým vlastním vesmírem. J's .. v momentu odrazu staví tenisový kurt, hvězdářský dalekohled a erotické napětí do jednoho obrazu, který se točí jako odražený míček a nechá vás přemýšlet, kde vlastně skončil. elerin ve VLCÍCH skládá sevřené, rytmicky přesné sloky o smečce, která stárne a mlčí — a poslední sloky o mizení stop ve sněhu mají víc v sobě, než se zdá na první přečtení. Serja v Platónově jeskyni jde ještě hlouběji: dolů, bahnem, bez příslibu osvícení, jen s tím prostým zjištěním, že co oči nevidí, to nebolí — jenže právě tato volba je tím, co bolet může nejvíc.

Moudro dne: Nejhlasitější výpověď o světě bývá ta, která začíná dřívkem od zmrzliny.