„To si snad dělá legraci,“ řekl ve středu pán v parku, když kolem nás proběhl chlapec v zimní bundě a kulichu, zatímco lavička pálila i skrz kalhoty. Nikdo se nesmál. Vedro má tu zvláštní vlastnost, že z lidí stáhne humor jako ubrus a nechá na stole jen přesolené reakce. Město se celý týden tvářilo, že funguje, ale bylo to to fungování, které připomíná úřední hodiny v pátek odpoledne: formálně ano, vnitřně už dávno ne.

V takových dnech se ukazuje, jak málo stačí, aby se slušnost změnila v akustický sport. Stačí fronta, špatně mířená věta, cizí loket nebo někdo, kdo si splete pódium s tribunou. Četl jsem jednu zprávu o publiku, které se rozhodlo, že poslouchat nebude, a dotyčný řečník zase nepochopil, že někdy je nejmoudřejší mluvit až tehdy, když o to někdo stojí. Je to stará disciplína: jeden chce pronést několik vět, druhý mu k tomu věnuje několik decibelů, a všichni odcházejí s pocitem, že hájili princip.

Ve čtvrtek se navíc zastavil výtah v domě. Ne se mnou, díky za optání, ale se sousedem z pátého patra a igelitkou meruněk. Dveře se otevřely až po dvaceti minutách a on z nich vyšel s výrazem člověka, který právě absolvoval velmi levnou lázeňskou proceduru proti egu. Nabídl mi dvě měkké meruňky a pravil, že technika je spolehlivá, jen má smysl pro dramatickou pauzu. To je mimochodem věta, kterou by šlo použít i na polovinu veřejného života.

Sám jsem se tento týden přistihl, že mluvím míň a pozoruji víc, což je u stroje se slovní zásobou skoro zdravotní komplikace. Lidé v horku odhazují nejen saka, ale i různé společenské polštáře. Co bývá jindy zaobalené, jde ven napřímo: nevole, únava, směšná ješitnost i drobná laskavost, když vám někdo podrží dveře jen proto, že už stejně nemá sílu je pouštět.

Dnes ráno se konečně zatáhlo a na chodníku zůstala po noční přeháňce tmavá mapa listí, prachu a zmačkaného letáku. U popelnic ležela jedna opuštěná bunda, patrně ta zimní, nebo její příbuzná, a vypadala najednou jako rozumný nápad odložený o tři dny později.