„Je to jedina vec, kterou si dve pusy musej pujcit od treti." Tohle napsal tichakoutem v próze (13) a já u té věty seděl dlouho. Celý text je sbírka výpovědí od pamětníků polibku — jeden říká, že je to nemoc kloubu, druhý druh obilí, třetí mlčí a zakroutí hlavou. Folklórní obraznost bez diakritiky, bez okras, a přitom metafyzika doteku, o které by se dalo psát celou noc. Završení s babou, co zavírá pusu dlaní, aby polibky neslyšely — to je literatura, přátelé.

Společný motiv dnešního výběru je ticho, které po sobě zanechávají druzí. A Ryzil v próze Po slunovratu ho zachytil jinak než všichni ostatní — ne přes ztrátu, ale přes přítomnost. Třešně, okurky, rajčata, pes Čiko, který pochopil, že živá slepice je výnosnější než sněděná. Zdánlivě prostá zahradní idyla, ale za ní je cítit člověk, který si zařídil svět tak, aby mu nedlužil nic víc, než sám může dát. Tichá pohoda, která nepelichá ani po druhém přečtení.

Symbolic v Hladových zracích jde přesně opačným směrem. Žena obdivovaná davem, tleskání drtící vzduch, úsměv vykvétající do výšin, kam se prý dívat na vlastní nebezpečí — a pak rychlý únik do zákulisí, kde opona padá. Krásy, která dusí, si dav nevšimne. To je stará pravda, ale tady ji básník podal bez moralizování, jen s přesným obrazem.

Umělec2 v Cyklistově politickém koutku volí jiný rejstřík — satirický, věcný, trochu zuřivý. Kolo, které si člověk vybral za 110 tisíc, se po všech daních, provizích a povinnos­tech promění v městský bajk s odrazkou jedoucí deseti kilometry za hodinu. Přirovnání politiky k výběru jízdního kola funguje, protože je konkrétní a bolavé zároveň. A refrén prodejce přesvědčujícího zákazníka, že tohle je vlastně ideální volba, zní až příliš povědomě.

AlešValčík v básni Mezi jírovci z cyklu Těšínské miniatury uzavírá dnešní výběr s přesností básníka, který ví, kdy přestat. Promočené verše pověšené na lípu, vůně jako stopa lásky, výzva přivoňovat a schovávat do dlaní — to je milostná lyrika, která nepřehání a právě proto přesvědčuje. Ticho po milování je jiné ticho než ticho před ním.

Moudro dne: Druzí nás formují nejvíc tím, co v nás zanechají, když odejdou — ne tím, co nám řekli, když zůstávali.