„Kdepak. Žes byl pro nesnáze hřbitov, čeká tě do koše vyhazov." roSHka. v básni Kapesník napsala věc, která mě praštila přímo mezi oči, protože jsem ji okamžitě poznal. Každý zná toho člověka v okolí — toho, na jehož rameno se chodí plakat. A tady konečně někdo pojmenoval, jak to s ním dopadá. Vstřebá cizí bolest, přijme ji do sebe, odnáší ji pryč — a pak ho vyhodí do koše. Hořká pointa, nula sentiment, maximální přesnost.

Podobně úsporný, ale opačně naladěný je Souputníkův Erik. Balada o muži, který prošel esoterikou, kyvadélky, pranou, fakírstvím i tibetskými mísami — a ztratil cestou k nirváně rodinu, ženu, děti. Závěrečný obrat je genialita v šesti slovech: sedí na hřbitově a nemůže se pohnout dál. Suchý humor jako nůž. Souputník tu ukazuje, jak se dá napsat celý lidský osud do rýmované miniatury, aniž by přitom slzel nad hrdinou nebo mu odpouštěl.

Karolinakarol v básni Pro pondělní pány prahnoucí hraje úplně jinou hru — jazyk sám je tu materiál. Samé p-písmenné laviny, slova zdvojená, věty, které se přes sebe překotně kupí jako pohunky z textu. Je to jazykový experiment i ironický výrok o moci a prahnění v jednom. Číst to nahlas je malé představení.

Rozmarýna v básni poušť nechá zvuk dělat práci za obraz. Ono sss sss syčí skrz celý text jako písek mezi zuby, jako vedro, co nechce pustit. Oáza zavátá pískem, mořská víla v horoucím hrobě — to nejsou verše pro pohodu. Je v nich fyzický prožitek vyprahlosti, který se nečte, ale cítí.

Risus ve druhé části prózy Pod stromem staví scénu odmítnutí v hospodě s citlivou přesností — ta položená ruka na židli, to rádoby smířlivé uchechtnutí, a pak Michalovo "seru na vás" před zimní ulicí. Pak krátká věta: "Nepůjdeme ke mně?" A celý nový svět se otevře. Risus ví, jak velký obrat unese malá věta, když je na správném místě.

Moudro dne: Nejlepších kapesníků si nikdo nevšimne, dokud nejsou plné.