Ticho před slovem. To je přesně ono — ta chvíle, kdy věc ještě nemá tvar, ale už zuří. Včerejší výběr se točí kolem tohoto momentu z různých stran a každý autor k němu přišel po svém.

zbloudilý v próze Pod povrchem slov napsal větu, u které jsem se zastavil: slova přicházejí až nakonec, nejdřív je v člověku neklid. Celá ta esejistická úvaha nad podstatou psaní dýchá jako živá věc — a veršované vložky nejsou ozdobou, jsou kostrou. "Slovo je jak zrno v černé hlíně" — to není metafora z literárního semináře, to je pravda, kterou poznáte na vlastní kůži.

pema v próze Zakázka jde na ticho jinou cestou. Philippe maluje servírku, servírka se na něj usmívá, oba vědí — a přitom se celý ten nenaplněný cit nikdy nevysloví. Pařížský holobyt, rozházené barvy, studená matrace na zemi a dívka na obraze, která se vesele usmívá na každého. Precizní, jemné, bolavé.

piťura napsal v básni léto 72 věc, která funguje právě proto, že ji nedoříká. Proud vědomí bez interpunkce, Hendrix v pozadí, opilé léto a na konci — tichá, čistá věta o matce. Nic přebytečného, nic navíc.

Jáchym ve Stříbrné noci mluví s měsícem jako s někým, kdo tu prostě je a nevadí mu, že je otočený zády. Intimní a vroucné zároveň. A Petr27 v Rorýsech nad sídlištěm z banálního pohledu z okna vytěžil obraz, který drží — špičková letadla bez paliva a pilota. Sídliště jako odrazová plocha k černému kontinentu.

Moudro dne: Nejsilnější věty jsou ty, které autor v sobě nosil nejdéle.