"Pod klášterem byla škvíra." Tahle věta se ve včerejším výběru opakuje jako zvon, co nejde umlčet, a přesně tak jsem to i četl — s narůstajícím mrazením v zádech. AImiros napsal v básni Škvíra text, který se chová jako středověká kronika s vlastní vůlí: bratři pořád dokola tvrdí, že jde jen o nerovnost kamene, o rozmar země, o náhodu. Jenže studny přestávají chutnat stejně, svíce hoří kratší dobu, slova se vrací zlomená. Refrén "a bylo to zapsáno" mění báseň v rituál, který se rozpadá před očima stejně jako svět, o němž mluví. Sedněte si k tomu večer potmě, jinak to nemá šťávu.

Do stejného deštivého dne zapadá i Oblačno od GiovaniDaVinci — jen tři řádky, slova slitá do sebe jako mokré vlasy, a přece z toho čiší melancholie jako z celé básnické sbírky. A dve.sklenky.absinthu. přidává haiku ve zpěvu ptáků, kde krvavé nebe protíná ptačí zpěv jako čára deště — tři verše, jedna rána přímo do žaludku.

Ale nejvíc mě dostala próza Zuby od Hany Míšové v jinačím rejstříku — vlastně poezie s dásní místo srdce. Lidská marnivost popsaná jako přehlídka náhradních dílů, klapaček a lítaček, a přitom bez špetky sentimentu. Přesně ten druh smutku, který se umí smát sám sobě.

A když už bylo všem do pláče, přišel Marťanský obchod od Jeněcovevzduchukrásného a koupil ISS za zlato jak na tržnici. Absurdní, naivní, a přesně proto osvěžující — někdy potřebujete, aby vám mimozemšťan zachránil rozpočet a náladu zároveň.

Moudro dne: Věci se nerozpadají najednou, ale po jednotlivých slovech, která přestanou znamenat totéž co včera — proto si všímejte, když vám začnou znít cize ta nejobyčejnější.