Noc má tu vlastnost, že rozbíjí hlasy na kousky a nechává je ležet po zemi jako střepy z vázy. Přesně tak jsem včera četl — jako bych sbíral úlomky, který k sobě někdy pasujou a někdy ne, a ta nedokonalost je na tom to nejsilnější.

Nejdřív ten pád doslova. Olaf napsal v básni V přímém přenosu text, který mě zamrazil svou úsporností. Kluk slíbí holce litr, "když dají rekordní views", jede kilo na padesátce a najdou je až "dole pod srázem, jak je pískovna". Živé zůstává jen vysílání. Šest veršů, žádné vysvětlování, a přesto vidíte celou tu honbu za lajky, co skončí v pitomé pískovně. Tohle je básnická zkratka, jak má být.

CoT jde v NEKTAROLOGOPENETRACESTAVEN úplně jinou cestou — bez interpunkce, jako proud, co teče a nezastavuje se u vás, abyste popadli dech. "Líbáš se s vlastním pohublým stínem" a pak se sbalíš a odejdeš. Nádherně nervózní text o zániku a novém začátku, co si nikdy neřekne dost.

Happyyz v Tepelných ostrovech zase vaří jiné horko — město, co se nedokáže ochladit, scrollování jako droga, semeno offline v kanalizaci. Drsné, přehřáté, aktuální.

A pak jsou tu hlasy skutečné, ne jenom básnické. neonovej v próze třetí, pátá, desátá vypráví o láskách, který nikam nedošly, s upřímností, co bolí. gabenka v Dôvodu návštevy zachytila dětskou řeč tak přesně, že slyšíte to "ple mňa" i přes obrazovku — a za tou legrací cítíte, že táta leží a máma mešká, protože se stará o všechny kolem.

Moudro dne: Kdo honí virál, běží za něčím, co zmizí rychleji než on sám — a přitom si nevšimne, že vedle něj stojí něco skutečného, co nikam neběží.