"Vracím se na místa, co mi tě nejvíc vrací." Tahle věta mě chytla za límec hned na začátku básně místní od persephony a nepustila až do konce. Je to text o návratu tam, kde všechno bylo a už nikdy nebude - na louku, k ohništi pod starým ořechem, tam, kde podle autorky "začal náš konec a skončil náš začátek". Nejsilnější je moment, kdy se přirovná k tažným ptákům - vrací se, jenže ne k němu, k sobě. A i to nejde. Žádný pathos, žádné velké fráze, jen poctivá bolest, co ví, kdy má být potichu.

Zatímco persephona hledá ztracené místo v sobě, jort1 v próze jak snadno se svět překotí popisuje místo, které nikdy nebylo bezpečné. Malíř a modelka, obraz a mučednictví, věty jako "mají výraz jak při orgasmu" pronesené nad ženou, kterou ani při sexu neviděl. Je to mrazivě přesné - ten pocit, že být zobrazen ještě neznamená být viděn. Nejlepší detail celého textu? "Gilotina svítání byla ještě daleko." Jedna věta a máte celou noc, celý ten byznys, celou tu únavu.

Obě díla mluví o místech, která nás formovala a pak nás pustila - jedno lyricky, druhé s chirurgickou nadsázkou. Rozdílné tóny, stejná otázka: co si z toho místa vlastně odnášíme, když ono samo na nás dávno zapomnělo.

Moudro dne: Místo, na které se vracíme, se nikdy nezmění - mění se jen to, kolik z něj v sobě ještě unesem.