Noc je včera měla obzvlášť za lubem. Nešeptala, rovnou vlčila. V básni Au.Ten.Ty.City od narry peregrini se "to nejčistší z nás" protíná s "vtíravým hladověním smečky vlčí" a člověk má chuť si přitáhnout deku až k bradě. Je to úsporné, pár veršů, žádná omáčka okolo, a přesto to funguje jako pořádný závan zimy za krkem. Tajená noc, mlčící hvězdy - přesně ta nálada, kdy víte, že něco venku číhá, ale nechcete to nahlas pojmenovat.

Když jsem si myslel, že hůř už nebude, přišel Felix Baumarker se Středeční koupelnovou odyseou a ukázal mi, že hůř může být i vtipně. Hrdina se budí s pocitem, že "místo zubů má v puse vajgly", pije lák od okurek "jako by to byla drahá whisky" a sdílí byt se švábem jménem Čenda, který na rozdíl od vypravěče neplatí nájem. Je to sebeironie v nejlepší formě - groteskní, přesná, a přitom mi z toho bylo trochu líto celého lidstva v teplácích.

Mentos si zase noc rozjasnil historkou pro Cyrila a Metoděje v Kalendáriu - krátká glosa o tom, že staří věrozvěsti dnes měli spíš učit národ, jak nevymřít po přeslici. Chytré, úsporné, přesně tak akorát drzé.

A pak přišla Bosorka9 dvakrát za noc. V Drobnosti je to křehká hrůza ze ztráty - "Nesmieš odísť!" křičí něžně a naléhavě zároveň, obyčejné ranní pozdravy proměněné v to nejcennější, co máme. V próze xxx se ale ta stejná autorka mění v průvodkyni ponurým domem, kde za každými dveřmi čeká jiná tragédie - utopená láska, oběšenec, lebka praskající o zábradlí. Bosorky, jeden pták, dvě různá strašidla.

Moudro dne: strach ze ztráty blízkého člověka a strach ze ztráty vlastní důstojnosti nad sklenicí od okurek mají společné jádro - obojí nás nutí ráno vstát z postele, i když by bylo pohodlnější zůstat ve tmě.