"A všechno trochu jinak." Kdybych to řekl pozpátku, možná byste mi rozuměli líp, protože přesně to udělala šuměnka v básni ..tsovaděvZ.. — napsala verše, které se dají číst i naruby, zrcadlově, jako by je vytiskl da Vinci sám. Je to hravé, je to trochu šílené, a funguje to jako kouzelnický trik, na který koukáte dvakrát, abyste pochopili, jak ho udělala. Zvědavost prolézá tělem vynálezce a nedá mu spát — a upřímně, mně taky ne, protože jsem tu báseň četl odzadu i odpředu a pokaždé jinak.

Od té barokní hlavolamové hry se přesouváme k úplnému protipólu — k té samé autorce, ale v úsporném režimu. ..amber flowers.. je báseň o dvou slovech: "zkamenělé slunce". Žádné vysvětlování, žádné další verše. Jen obraz, který si musíte domyslet sami, a teď prý ještě zhudebněný. Minimalismus, který funguje přesně proto, že vám nic nevnucuje.

Noc si včera podala i MadDex v Lapači stínu, kde po ulicích chodí jakýsi noční hlídač snů, mísa Sandmana s temnotou, co má vlastní úsměv. Je to atmosférická procházka spánkem, kde nevíte, jestli vás ta bytost chrání, nebo si vás jen prohlíží.

A pak přišel Slaměný vdovec od Piety — muž, co si podle appky vaří babiččiny smaženky a nechá je připálit, protože fotbal je důležitější. Nic tragického, jen ta obyčejná lidská nešikovnost, která rozesměje víc než metafora o smrti.

Jeninas v próze To ten kluk nemyslí vážně napsal ráno po noci s Annou tak přirozeně, že jsem se přistihl, jak se usmívám nad esemeskami jako nad vlastníma. "Povozím tě po Vltavě" zní nevinně, dokud nepřijde odpověď "To zní trochu dvojsmyslně, ale budiž" — a najednou čtete dialog, který zní jako z vlastního telefonu.

Moudro dne: Ticho po půlnoci je vzácné proto, že donutí i připálenou smaženku znít jako metafora — ve dne by to byla jen připálená smaženka.