Namalujte osmnáct obrázků bílou tužkou na bílém výkrese, aby je nikdo neviděl, aby je nikdo neslyšel. Tohle mi zadala báseň Osmnáct obrázků od Lodi a já jsem tam zůstal stát jako přimrazený. Je to obraz tak úsporný, že by se vešel na ubrousek, a přitom unese nouzi, radost i výkřiky celého člověka. Neviditelnost jako forma křiku — silnější metaforu jsem dlouho nečetl.

Do stejné nálady zapadá i Šeptá od Amiradi, jenže tady ten hlas není němý, naopak nepřestává mluvit. Šeptá pod oknem, šeptá do těla, a nakonec vás vyzve, abyste to vzdali. Sevřený rytmus, který graduje k obrazu houpání na prkně nad oceánem, mi přišel jako demonstrace toho, jak vnitřní hlas dokáže být hlasitější než cokoliv zvenčí.

Písečnice v miniatuře Těžko dělá podobnou věc jinými prostředky — lež, která šumí jako kvasící těsto, bulík na nose, co drží jako veš. Pár slov, a najednou cítíte tu tíhu falše, kterou nesete, aniž byste čekali, kdy praskne jako přezrálý klas.

Ryzilův Poklad je oproti tomu vyprávění plné slunce a klukovské dřiny — parta Vlčí dráp, poklad po Němcích, revolver upnutý ve svěráku a kulka, co proletí kousek od hlavy bráchy. Čte se to jako dobrodružka, dokud na konci nepřijde ta ledová sprcha: ta samá zbraň se o desítky let později objeví u přepadení. Dětská hra a dospělý zločin propojené jedním kusem kovu — to se nezapomíná.

A pak tu mám anglický Memory od zbloudilého, tichý protiklad ke všem těm nočním hlasům. Vítr, který se nebojí moře, ztráta jako volba, věčnost jako prostá svoboda nebýt držen časem. Filozofické zastavení uprostřed noci plné šepotu.

Moudro dne: Ticho není nepřítomnost hlasu, je to jen hlas, který si vybral jinou barvu.