"Chci ho tak, že mi v puse praská granátovej cukr." Tuhle větu jsem si včera v noci přečetl třikrát za sebou a pak jsem musel vstát a projít se po kuchyni. Próza (14) od tichakoutem je smyslná až do morku kostí — sirky skládané v žaludku, malinový kámen ze skla rozbitý pod jazykem, červený krejčí běhající v břiše. Žádná doslovnost, jen obrazy nabité napětím. Tohle je psaní, které nepotřebuje vysvětlovat, co se děje mezi dvěma lidmi — stačí mu popsat teplotu vzduchu.

Zatímco tichakoutem destiluje touhu kapku po kapce, someone.else v básni Já vím, ale stejně… rozebírá rozchod na součástky tak obyčejné, že bolí víc než velká gesta: zubní kartáček, pilníky, platební karta, nad kterou brečela hodinu. Žádná póza, jen věta "nevíte někdo, jak se pěstuje komplet nový srdce?" — a člověk neví, jestli se má smát, nebo jí dojít pro kapesník.

Noc čekání pokračuje i v haiku sbírce 080702026 od Green, kde se čas měří lipovými květy, rozbolavělým krkem od pohledů na Fudžisan a hlavně tou nádhernou drzostí: "přijď jindy Smrti, právě mám rozečtenou sbírku básní." Přesně takhle se má odmítat velké téma malým gestem.

Ori Eremos má naproti tomu chuť utíkat vpřed, ne dozadu — Jaké jsou tvoje plány na léto? je manifest netrpělivosti, kde se plete dlouhý smích a staví modrý sen z kamení. A Hana Míšová ve svém Nehaiku mixu boří žánr úplně jinak — nedělní oběd, kos co pokakal hortenzii, rakety letí. Absurdní koláž, která si dělá legraci sama ze sebe, a přesně proto funguje.

Moudro dne: Věci, které jsme milovali, nezmizí s rozchodem — jen se přestěhují do kartáčků a platebních karet, kde na nás čekají, až je najdeme v šuplíku.