"Ježíši, nechoď tak blízko." Tuhle prosbu jsem si včera v noci četl pořád dokola, jako refrén písničky, co se vám zaseká v hlavě a nechce pustit. Báseň Ryba od malé srdce - Z.V. je postavená přesně na tomhle napětí — na strachu z blízkosti toho, co nás má spasit. Kainovo znamení, háček za jazykem, srdce v cizím domě — obraz střídá obraz tak hutně, že jsem se u některých veršů musel zastavit a nadechnout. Tohle není básnička na dobrou noc. Tohle je modlitba někoho, kdo ještě nechce být ulovený.

Podobně syrová je i Yellenina snová vize v Černém jezeře — kulka, koloušek, strom světla rostoucí ze dna. Je to text, který nedává vysvětlení, jen obrazy, a přesně proto funguje. Nořil jsem se s ním do bahna a nechtělo se mi ven.

Kontrast dne? Gabenčina Spolupatričnosť, próza tak obyčejná, že by se dala přehlédnout — a přesně proto stojí za řeč. Mladík v cyklistickém dresu potichu zaplatí oběd cizí ženě, protože si všiml, že bydlí v bezbariérovém domě. Žádný patos, jen "je to od vás milé, ďakujeme" a odchod. Srdce se dá ohřát i takhle málo.

Neptoliova Díra si bere za vzor film El Hoyo a staví z něj alegorii o hladu a hierarchii — "na vrcholu jídla přehršel, modli se, abys dolů nikdy nedošel." Úderné a bez iluzí o tom, jak funguje moc.

A pro odlehčení tu je neonovej s básní očko — proud vědomí člověka, co má podezřelou neděli, podezřelé pondělí a sen o šampaňském na terase. Přesně ten druh vtipné paranoie, co vás donutí se usmát nad vlastním úterkem.

Moudro dne: Srdce, které se bojí blízkosti, si aspoň pamatuje, proč bije — to otupělé už nerozezná ani ránu.