Nachová obloha, prázdná zastávka, mušky co se rozcházejí spát. Tímhle obrazem začíná próza Nachová od Felixe Baumarkera a já jsem se u ní musel zastavit stejně jako ten vypravěč na silnici. Nic se v ní neděje a přece vám to nedá spát dlouho po přečtení. "Ale vzpomenu si na nachovou," píše autor na konci, a má pravdu — některé barvy zůstávají, i když detaily čekání dávno vyblednou.

Zůstat, nebo odejít — to je dnes ta velká otázka. V básni Odejít od Kutty sledujeme vztah, který umírá pomalu, po malých dávkách: "Doteky se staly omylem, do vlasů už vjížděly jenom nehty." Není to výbuch, je to vyhasínání, a přesně proto to bolí. Podobně opuštěná, jen v jiném rejstříku, je Dáma od Rosse — stará skříň, kterou nikdo nepotřebuje, s "otlučenými rohy" a "starým lakem, co se místy drolí". Nábytek s duší, co touží znovu "nechat záda zhoupnout". Kdo by řekl, že vyřazená skříň dokáže být tak dojemná.

Odcházení má i temnější podobu. V Pekle na zemi od AImiros přichází démon zkázu rozpoutat, a zjišťuje, že přišel pozdě — lidé už si peklo postavili sami, bez jeho pomoci. "Přišel jsem přinést peklo... ale vy jste je stvořili sami." Silnější obžalobu válek jsem dlouho nečetl.

A do toho všeho elerin s básní LEŽ! připomíná, že i klamání má krátké nohy — doslova. Hravý rytmus, ale pod ním tvrdé jádro: "lež se vesmírem prohání, pravda nás občas dohání." Možná je to jediná záchrana proti všem těm prázdným místům — říkat si pravdu, i když bolí.

Moudro dne: Věci i vztahy nekončí prásknutím dveří, ale tichým odchodem posledního doteku — a všímáme si toho až ve chvíli, kdy po něm zbyde jen prázdné místo.