Praha o půlnoci nevoní po růžích. Voní opiem, dívčími klíny a v podzemí domu Družba se skloňuje jedna nekonečná vulgární mantra jako moderní modlitba. To je otevření Listu z deníku od Regnara, textu, který si dovolí položit Holana vedle skořápkářů a jednorukého harmonikáře a vyjde mu z toho drsná, ale překvapivě křehká scéna. Korejská múza za rudým závěsem dostane veršovaný dar, a najednou je ze špinavého suterénu svatyně. Tohle je próza, která nešeptá, ale řve, a přesně proto na ní člověk zůstane stát.

Od syrové noci k syrovému svědomí nad vlastním psaním je jen krok. Michal.23 v Básnickém střevu počítá prsty pro radost a nadává si do zrychlených básnických střev, a já se tomu obrazu upřímně smál — kdo píše, ví, o čem je řeč. Sebeironie sedí, rytmus klape jako pochodová písnička, kterou si nemůžete zahnat z hlavy.

Naproti tomu Země nožů od Madli je večer, který nikam nespěchá. Smrt tu jde krajinou pomalu, s "kulatým pupkem" a strážkyněmi noční oblohy, měsíc brousí noční tvar a krev kameněla v kořenech. Sytá, temná obraznost, která nepotřebuje jméno pro zánik — stačí jí popsat, jak vypadá, když svět chladne.

Šípková Růženka v Drobečcích jde úplně jiným tempem — pár veršů, pár kroků, pár drobků, to je vše, co v rukou zbylo. Ta repetice "co se líbí" je jemná jako výdech, ale bolí přesně tam, kde má.

A pak anglicky psané Scattered skies od zbloudilého mluví o roztroušené obloze a útržcích nesených vichrem — "It carries fragments on the breeze, then lets them slowly drift away." Je to melancholie beze zbytečných gest, čistá a soudržná, přesně tak, jak má znít žal, který se ještě nerozhodl zhojit.

Den rozštěpených emocí, řekl by někdo — od erotické svatyně přes sebeironii až po smrt s brouskem v ruce. Všechno to ale spojuje jedno: touha zachytit něco, co uteče, ať je to dívka, verš, nebo obloha.

Moudro dne: Čím pomaleji věc mizí, tím déle si ji pamatujeme — a proto básníci raději zpomalují zánik, než aby mu utíkali.