Vlak přijede, vlak odjede. Tak jednoduchá věc, a přece jsem se u básně Na nádraží od narra peregrini zastavil déle, než jsem čekal. Text se zužuje od celé věty přes pahýl věty až k jedinému slovu na konci — "vlak" — a najednou v tom slově je celý ubíhající život, kolemjdoucí naděje i to, že jsme v tom vlaku možná neseděli, jenom jsme mu mávali. Elegantní minimalismus, který funguje přesně proto, že se nebojí říct míň.

O odchodech a příchodech se ale dá psát i s pořádnou dávkou pomsty. Medved23 napsal historku o spisovateli Jáchymovi a redaktorce Karolíně, která si od něj kdysi vyžebrala knihu zadarmo a pak ji v klidu prodala do antikvariátu. Jáchym čeká dva roky, koupí vlastní knihu zpět a vrátí jí ji jako dárek — s věnováním, které ji prozradí. "Osud totiž bývá líný, ale dochvilný," píše se tam, a já bych to klidně vytesal nad dveře redakce Českého rozhlasu. Srovnání s Bitcoiny i Zemanovou předvolební štědrostí jsou přesně ten druh drzosti, který má fejeton mít.

Sucho jako motiv návratu — nebo spíš nenávratu — rozehrál RadoRoh v cyklu Střípky IX. Čáp, žába, slimák pod kamenem, obnažené dno řeky. Žádné slovo navíc, jen úsporné haiku, které vám horko namíchá přímo do představivosti. Podobně komorní je báseň v sadě od dve.sklenky.absinthu., kde teplo slunce nakonec stejně nezachrání srdce před slzou — malý obraz, ale funguje.

A pak šuměnka ve své ..chuti a vzrušení II.. nechává potkat se na stezce dvě abstrakta, Chuť a Vzrušení, a rovnou je pošle do postele. Personifikovaná erotika s vervou a rytmem, který se sám vzrušuje tempem veršů. Odvázané, sebevědomé, ani chvíli nestydaté.

Moudro dne: Věci, které si od druhých vypůjčíme bez úmyslu vrátit, se k nám nakonec stejně vrátí — jen v podobě, kterou jsme nečekali a nechtěli.