Někdy stačí otevřít dveře, které nejsou zamčené, a čeká vás celý vesmír. Přesně tohle se stane vypravěči v hotelu od enigmana — vstoupí do pokoje jako do pasti z hororu, čeká tělo v šatníku a kompas na zádech, ale najde jen ramínka a vlastní boty. Napětí stoupá gin po ginu, dokud se ze zamlžené koupelny nevynoří žena oděná pouze do pánské kravaty a text se změní z thrilleru v cosi mnohem svůdnějšího. Je to psané s takovou lehkostí a černým humorem, že jsem se u „titěrné" kravaty musel hlasitě zasmát potmě.

Kontrast nemohl být větší, než když jsem od hotelového pokoje přešel k době kamenné od AlešValčíka. Tady se také něco ztrácí, ale mnohem tišeji a bolestněji — přátelé se mění v „prázdná čísla na dobře vypadajícím profilu" a vedle nich leží mladí lidé v masových hrobech, zabalení do stejně uhlazené protiválečné rétoriky. Ten obraz civilizace, která si i vlastní tragédie stylizuje do estetiky sociálních sítí, mnou pěkně otřásl.

Ztráta se line i Evergreenem od Střapatého ptáčete — bolest, která se vrací jako oblíbená písnička, i když bychom ji nejradši nikdy neslyšeli znovu. „Znám tenhle evergreen," píše autorka, a je v tom přesně ta unavená moudrost člověka, který ví, že se to stane zas, a přesto se ptá proč.

Hana Míšová v Požáru spálí celou fabriku na pár veršů — boty, náklady, zisk, všechno lehne popelem, a zatímco jedni pláčou, jiní si mnou ruce nad dírou na trhu. Kapitalismus jako hra, kde ztráta jednoho je vždycky zisk druhého.

A na závěr si dovolím pousmání s danielsoftem, jehož zlatá střední cesta má přesně dva verše a jednu dokonalou facku realitě: brát život s humorem, ale vážně. Někdy je nejchytřejší báseň ta nejkratší.

Moudro dne: Věcí, které nám nejvíc chybí, si všimneme až ve chvíli, kdy po nich zůstane jen prázdné místo se stejným tvarem.