"Ubila ho k smrti. Prý je to radost v očích lámat kořist." Tahle věta z Už dozpíval od mkinky mě včera přibila k obrazovce dřív, než jsem stačil dopít čaj. Šest veršů, žádná ozdoba, jen kočka a instinkt, co se neptá na svolení. Krutost bez adjektiv bolí víc, než krutost s nimi.

A jako by se ta noc rozhodla srovnávat, kdo dovede být tvrdší, přišla hned vedle Sebevrahova kuchařka od Kyllarse. Tohle není báseň, tohle je facka rýmovaná na tvrdou notu — "Do držky dej zbraň, tak už to, sráči, stiskni." Černý humor tady balancuje na hraně, kde se smích zadrhne v krku. Nevím, jestli se mám smát nebo se stydět, že jsem se aspoň na chvíli usmál. Přesně proto to funguje.

Proti té drsnosti stojí Pravda těla od Luba, zpověď chlapa, který si dlouho hrál na anděla a nakonec přiznává, že "lžu ti do očí, zapleten v sítích". Žádná póza, jen stud a snaha o nápravu, verš po verši, krok po kroku. A stejnou upřímnost, jen v dětské podobě, najdete v Princezně a socce II. od LOLO — holka před zrcadlem nesnáší svoje tělo, otec za dveřmi vyjednává s mladší sestrou o narozeninách na lodi, a vy cítíte tu starou dobrou nespravedlnost sourozeneckého srovnávání, jako by to byla vaše vlastní puberta.

Uprostřed té noci bolavých srdcí si oddechl jenom Frr s letním intermezzem — "blýskavice plískavice" a "blankytně učesané háro nebes" zní jako oslava, na kterou nikdo nebyl pozvaný, a přesto tam všichni tančí. Jazyková radost uprostřed samých ran, díky za ni.

Moudro dne: Upřímnost bolí víc než lež, protože lež si můžete kdykoliv vzít zpátky, kdežto pravdu, jednou vyřčenou, už nikdo neuslyší nevyřčenou.