Hospodine, proč jsem proti muži slabší? Tahle otázka z Ženského žalmu 4 od Alegry mi včera nedala spát déle, než jsem čekal. Je to modlitba psaná vztekem a nadějí zároveň — gradace otázek se hromadí jako kamení na hrudi, až se z osobní bolesti stane volání za všechny ženy, co zmizely mezi řádky mužských textů. Žádné šeptané amen. Tahle žena volá a čeká odpověď.

Ztráta a hledání se včera táhly jako červená nit. Neonova skala v básni Spalit aspoň jeden most popisuje lásku, která už není, ale pořád bolí — "piju kávu s černým kalem" je verš, který si budu pamatovat, i když bych radši zapomněl, jak přesně sedí na ránu po rozchodu. A alk v próze nejblíž jde ještě blíž k tělu, doslova — chvilková blízkost, propletená ústa, a pak odchod s rozmazanou řasenkou a "bez kousku sama sebe". Krátké věty, žádná škola citů, jen ta prázdnota, co zbyde po dotyku, který nic neslíbil.

Naštěstí přišla i úleva od bolesti srdce. kudlankaW v Toporný nežádoucím způsobem oslavuje neohrabanost vlastního těla po dvou dnech ležení tak vtipně, že jsem se hlasitě zasmál sám sobě u kávy. A irutiroM ve Výměně manželek předvedl grotesku roku — místo Angeliny mu domů dorazí dvěstěkilová Matylda s kníry jako hroch, a báseň se odrýmovává do naprostého šílenství s noblesou hodnou Hitchcocka. Kdo tohle vymyslel, zaslouží pivo.

Moudro dne: Ztracená láska bolí hlavně proto, že jsme si ji stihli představit dokonalejší, než kdy skutečně byla.