Láska se rozpouští jako jarní sníh do morku kostí. Tuhle větu jsem si včera přečetl v krátké próze od narra peregrini a musel jsem se zastavit uprostřed odstavce. Žádné velké scény, žádný křik. Jen husí kůže jako poslední svědectví o něčem, co bylo a už není. Přesně takhle vypadá den, kdy se ztrácí potichu.

A ztráty pokračovaly. V básni zpěv meluzíny od dve.sklenky.absinthu. tančí splíny na dně, zatímco autor sedí zavřený za čtyřmi stěnami dobrovolného vězení a čeká, až deště spláchnou i tu poslední naději. Je to krátké, úsporné, a přesně proto to bolí — nikde ani slovo navíc. Podobně tvrdě zní báseň Možná od Nevermora, kde se opakované "možná" mění v hypnotický buben nad tělem, které je jednou maso na háku, jindy prázdná sklenice místo boha. Nejde tu o odpovědi, jde o rytmus pádu.

Nejvíc mnou ale otřásl Spolupachatel od na.okrajich. "Polykám olovo a tvářím se, že necítím tu váhu" — to je věta, která se vám zaryje pod kůži a zůstane. Dítě jako tichý komplic cizí viny, zeď, o kterou se rozbíjí svět bez jediné rány. Tohle není báseň, tohle je vyznání někoho, kdo nesl kříž, co mu nepatřil.

Do toho všeho vpadla Nšoči s Výcvikem Artificial a připomněla mi, že ne všechno ztracené je smutné. Flexaret, zvětšovák, deky na okně místo blackoutu proti umělé inteligenci — nostalgie po chemii, která nelhala. "Ne jako halucinace křemíkových novinek," píše, a má pravdu: stříbro na papíře nikdy nevymýšlelo alternativní fakta.

Moudro dne: Čím tišeji něco odchází, tím hlasitěji to po sobě zvoní v hlavě — proto nejvíc bolí právě ty ztráty, o kterých nikdo jiný neví.