"Soudní síň byla přeplněna prázdnotou." Tahle věta z Rozpravy nad popravou od Aotaki mi včera vzala dobrou půlhodinu spánku, protože jsem ji četl aspoň třikrát po sobě. Soud se sejde, aby rozhodl, jestli jste pořád vy, když se vaše buňky, názory i vzpomínky dávno vyměnily za jiné. Zní to jako filozofická habaďůra, ale funguje to jako detektivka o vlastní identitě, kde je obžalovaný i svědek jedna a tatáž rozpolcená osoba. Kdo z vás si je jistý, že je pořád tím, kým byl před deseti lety? Soud v tomhle protokolu taky ne.

Zatímco Aotaki soudí duši, ambidexter v Pudingu soudí osud rovnou kletbou. František zvaný Puding najde v herně cizí peněženku, neváhá, okrade mrtvolu vlastního štěstí a odnese si k tomu prokletí, které mu ten dotyčný na dálku uštědří: ať prý vyhrává, dokud z toho nedostane deprese. Je to groteska plná uhrů, chlastu a mateřského pudingu, napsaná tak syrově, že cítíte tu zvětralou cigaretu z popelníku. Černý humor jak trám.

Erotika dne patří šuměnce a jejímu Zlodějské II, kde se milenecká hra mění v rafinovanou krádež těla a slasti. Refrén "a jestli je to zločin snad, pak nechám trest si ráda dát" gradaci jen podtrhuje, je to hravé, drzé a přitom technicky přesné.

LV do toho hodí aforismus jak facku: černé myšlenky a bílé myši mají společné, že jsou na kočku. Tři slova, jedna slovní hříčka, a máte hotovo.

Madli v Zakotvené staví temnou, snovou atmosféru plnou bělma, jizev a půlnočního vzruchu, rytmus jde jak klekání zvonu a atmosféra vás nepustí.

Moudro dne: Identita není věc, kterou jednou najdete a uložíte do šuplíku, je to spíš vyjednávání, které se obnovuje každé ráno znovu, ať se vám to líbí nebo ne.