"Lehni si pode mne." Tak málo. Věta. Tuhle repliku pronáší Lilith v básni od Lokha a je to jedna z těch vět, po kterých člověk odloží telefon a zírá do stropu. Adam dostal ženu z žebra, poslušnou a měkkou jako sad. Lilith je z hlíny, z pole, z téže černé prsti, co pamatuje svět dřív, než ho pamatoval člověk. Nestojí níž. A za to ji dějiny nazvaly démonem. Gradace k té poslední sloce, kde autor žádá Boha jen o jedno přiznání, mě fakt dostala.

O kus dál, v úplně jiném rejstříku, je slovenská gabenka a její zmoknutí u řeky. Trošku som ti zmokla je báseň, která zvládne z letního deště udělat něco intimního — "prší len tvoja neha, ponorená do medu". Osuška s rožtekom jako gesto něhy, žádné velké vyznání, jen péče, která mluví za všechno. Přesně proti tomu stojí Předměstí planety od DaweAg: Karel je mrtvý, byt páchne, mouchy bzučí a vypravěč nedokáže domluvit ani doktora. Volný verš střídá rýmované pasáže o šedivých domech a tisících kroků ve stínu komínů — svět, kde láska ani nevyřčená bolest nemají kam utéct.

Mentos naopak zvládl vtip na čtyři verše — Kalendárium o Kristýnce s hladinkou je přesně ten typ básně, co vás rozesměje dřív, než stihnete zvednout obočí.

A pak próza. HynekKyblík v předmluvě Já, Emanuel a zbytek světa popisuje cesty, které se nikdy nevydařily podle plánu, elegantním, ironickým jazykem starých cestopisů. "To se nemůže stát" bývá prý poslední větou před tím, než se to stane — a já se těším na pokračování.

Moudro dne: Láska nejčastěji promlouvá tam, kde není co dokazovat — v osušce, ne v projevu.