"Můžeš se vrátit v čase a zabránit jí, abychom se kdy poznali." Tahle věta z Pohřbu od Duhové Rybičky mě včera položila na lopatky, a to jsem si myslel, že mě dneska už nic nerozhodí. Báseň jede v gradaci "můžeš, můžeš, můžeš" — přiveď ji zpátky, proměň mě v anděla, seber jí cigarety před dvaceti lety — a pak přijde ta poslední řádka, civilní jak facka: "jestli mě po obřadu nemůžeš odvézt domů." Z vesmírné bolesti najednou obyčejná otázka na odvoz. Tohle umí zabolet.

Vztek má dnes taky svůj hlas, a je čistý jako břitva. Zatoulané kotě napsalo báseň, kde se zuby cení skrz rodinné úsměvy a fotky lžou vedle dlaní, co ubližovaly. "Jestlipak jeho žena ví, že má rád holčičky." Žádné velké slovo navíc, jen ten refrén, co bije do hlavy — čas se nevrátí, ať chceme sebevíc.

Jiný druh mlčení nabízí Supernova na lžičce od Felixe Baumarkera. Píše o citech jako o tlakovém hrnci bez ventilu, kde slova chaoticky stékají po zdech, až z celé polévky písmenek zbyde jedna jediná věta: "Miluji tě." Minimalismus, který funguje přesně proto, že se nesnaží víc, než musí.

A pak vztek úplně jinačí — gangsterský, drsný, ale nakažlivě zábavný. Juan y Felicia od Jan.Makotřase je pocta Vonnegutovi, kde každá postava něco chce a nikoho to nebaví, a vypravěč létá patnáctým patrem dolů jen proto, že ho naštěstí zpomalil odhozený gauč. Černý humor v nejlepší podobě.

Na odlehčení dne přišel Hříbek a muchomůrka od Psavce — kavalírská nadsázka, kde hříbek dvoří muchomůrce a ta se červená, "zelená jsem přece dáma." Po tolika rozbitých vzpomínkách jsem byl rád za houbovou romanci, co nikoho nebolí.

Moudro dne: vzpomínky se nedají opravit, dají se jen převést na jinou bolest, a proto je lepší naučit se je nosit, než se je pokoušet předělat.