Kdy jste naposled uvěřili, že hrnek existuje odjakživa? Přesně tuhle otázku mi včera položila teorie cloudu od enigmana, text vedený jako dialog se sebou samým, kde se z brouka na kameni vyklube celá teorie poznání. Je to vtipné, je to chytré, a hlavně vás to donutí přemýšlet o popelu, dřevu a slunci způsobem, který jste od rána ještě nezkusili. Forma dvou hlasů v jedné hlavě funguje skvěle — jeden se ptá, druhý odpovídá, a vy nevíte, komu z nich věřit víc.

Od filozofie rovnou k pokrytectví. Symbol míru od AlešValčíka je krátký jako facka a stejně účinný. Muž před kamerou ukáže gesto míru, vypadá skvěle v bílém saku, a jakmile kamera zhasne, odbyde ženu, co ho chce obejmout, a odplivne si, když myslí, že se nikdo nedívá. Žádné velké vysvětlování, jen ostrý střih mezi veřejnou tváří a soukromým gestem — a je vám hned jasné, komu tenhle mír vlastně patřil.

Samota má včera i tišší, smutnější tvář. Ve Shrbeném stínu od Jáchyma se rozbité zrcadlo mění v jediného přítele, který zbyl — vlastní stín, schoulený v koutě, pláče spolu s vámi do kapes. A Znavení prosebníci od Kana vám nabídnou úplně jinou samotu — pouť tří unavených poutníků, kteří prosí o nocleh s archaizující pokorou, zatímco jejich cíl zůstává daleko před nimi, kdesi za obzorem hvězd.

A pro klidnější chvíli tu jsou Jihočeské rybníky od Evoly. Báseň Marie Karlíkové plná vážek, rákosí a touhy stát se jen dechem krajiny. Nádherné ticho líbá tvář slunka i čtenáře — a člověk si na chvíli přeje být tím lehkým vánkem, co si dá sbohem s vrbami a tiše odejde.

Moudro dne: Gesto před kamerou nic neznamená, dokud nevíte, co ten člověk udělá o vteřinu později, až si myslí, že se nikdo nedívá.