"Ten blbec se ještě nenarodil." Tuhle hlášku pronáší mrtvý táta do telefonu své dceři, a já se u ní smál nahlas, i když jsem přesně věděl, kam to celé směřuje. Hovor od Hany Míšové je fórek, který vám nejdřív rozjasní obličej a pak vám ho jemně stáhne zpátky do vážnosti. Nebeská chata se sklípkem, létající truhlíky, soused Slanina, co je zase mladý - a nakonec kapka meruňkovice do hořčičáku na zemi. Přesně takhle má vypadat vtip, za kterým je cítit stesk.

Ten kontrast žertu a smutku, kterým se to celé nese, najdete i v Papírovém králi od AImiros. Toaletní role si na chvíli hraje na monarchu, chlubí se hebkostí a posláním zachránit vás v nouzi, a pak přijde nevyhnutelná facka splachovací - z trůnu rovnou do odpadu. Dětská poezie s pořádnou dávkou černého humoru v pozadí, a přesně proto funguje.

Frr je ve své miniatuře o čase krutě úsporný. Čas je moula, co věčně věčnost žmoulá a vyplivuje pecičky - jedna věta, jeden obraz, a najednou vám dojde, že jste právě dostali přednášku o pomíjivosti v deseti slovech.

Šimon Sáva jde úplně jinam. JÁ SLYŠÍM MEDÚZY je paranoidní horečka, kde vás sledují oči velké jako míč a líhnou se z kostek cukru. Nejde to rozumově vysvětlit, ale funguje to jako noční můra, která ví o vás víc, než by měla.

A pak dopis na stole, který místo výkřiku jen mlčí. Až jednou přijdeš pozdě od Měsíčního poutníka staví celý vztah na jedné otázce, co se roky opakuje, a nakonec ji nahradí tichem, které už nic neskrývá. Gradace funguje přesně tak, jak má - pomalu, až bolí.

Moudro dne: Smutek se nejlíp schovává za vtipem, protože smích vám na chvíli zavře pusu dřív, než byste stihli plakat.