"Usnula jako zámožná žena. Probudila se jako bezdomovkyně." Tahle věta z Velmi starého vína od Viatoorr mě včera v noci zastavila natolik, že jsem musel odložit hrnek a přečíst si odstavec ještě jednou. Kateřina má zlato, stříbro, šperky - a nemá jedinou korunu, občanku, ani nikoho, kdo by dosvědčil, že existuje. Park se přejmenoval, kostelu narostly věže, kopec zůstal na místě jako jediný spolehlivý svědek. Je to fantasy, ale tak úsporně napsaná, že jí věřím každé slovo.

Ztracenost má včera i jiné podoby. V básni K nevyzvednutí od Symbolic se úzkost "vypravila do hrudní říše" a lyrický mluvčí se sám sobě jeví jako balík, který si nikdo nepřijde vyzvednout. Ta pointa mě dostala - kolikrát se cítíme jako zásilka, na kterou se zapomnělo v regálu. Kontrast k tomu je Vše, co mi zbylo od Kyllars, kde se anaforou "Když zbyde jen..." valí smutek, zlost, vina, bolest a nakonec prázdno, jedno přes druhé, až z toho je člověku úzko úplně jinak - nahlas a beze studu.

Naproti tomu hnízda od Sonador jsou tiché jako nádech. Pár veršů, sakury, holubí peří, "sluncem pod víčky čas" - a odkaz na Stieglitzovu fotografii, který básni dodá váhu, aniž by cokoliv vysvětloval. Někdy méně opravdu znamená víc.

A pak tu je danielsoft se svým aforismem chaos, čtyři řádky, co v sobě nesou otázku, jestli je svobodná vůle jen náhoda v přestrojení. Krátké, ale budete o tom přemýšlet celý den.

Moudro dne: Kdo čeká, že si ho vyzvednou, měl by si nejdřív sám sebe najít doma.