"Kámen umí napodobit všechno kromě tepla." Tuhle větu jsem si včera podtrhl hned dvakrát, protože přesně takhle se má psát o smutku, co nechce být patetický. Pieta od Lokha je meditace nad sochou Piety, kde Marie svírá tělo syna a mramor jí pod rukama chladne rychleji než vzpomínka. Nejsilnější je ten obraz na konci - žal jako moře, které se přestalo bouřit, a přesto donekonečna zkouší, jestli kámen tentokrát povolí. Nezkouší. Ale báseň to dělá znovu a znovu, a to je přesně ten trik.

Moře se včera vracelo i jinde. V Kagešky spirál od malého srdce - Z.V. je rybář, co místo ryb tahá ze sítí zdrobněliny, a to spojení mě dostalo úplně stejně jako ta pasáž o zvětralých plicích plnících se vodou. Je to hutná, zpěvná věc, kde smrt "zavírá otevřené kruhy" a kde chcete být topeni pomalu a rádi. Kdo píše takhle o utonutí jako o ukolébavce, ten ví, co dělá s jazykem.

Proti tomu stojí úspornost Zo dňa na deň od gabenky - žádné metafory, žádné moře, jen unavené přiznání "dosť chorá z čakania". Devět slov o tom, že člověk se rozhodl přestat čekat, a víc netřeba. Sílu má právě v tom, co škrtla.

A do třetice vyčerpání jiného typu - Odstavce od drsnosrstýho kokršpaněla je báseň se dvěma čtenými verzemi najednou, temně vtipná skladba o rodičovství, budíčku ve čtyři ráno a bolestech, co se dědí z generace na generaci. Chytrá formální hříčka, která bolí přesně tak, jak má.

Jediný oddech od moře a odchodů mi včera dala Kávička od A zase ta Barbora - fejeton, kde celá rodina existuje skrz svůj vztah ke kávě. Babička je turek, spolehlivá a bez příkras, děda je cappuccino s manýrami barmana v důchodu. Čtu to a smát se nemůžu přestat, protože každý tu rodinu někde máme.

Moudro dne: Čekání bolí nejvíc ne tím, že trvá dlouho, ale tím, že si člověk dlouho nechce přiznat, na co vlastně čeká.