Žíznivé vosy ťukají o plast stěn. Tahle věta z Konve od Graevlinga mi zůstala v hlavě celou noc jako tichý cvakot, který nejde vypnout. Je to jen pár veršů - ponoří konev do sudu s dešťovkou, vytáhne ji, vosy si zase sednou na stěny - ale je v tom celý svět, který dýchá pomalu a nikam nespěchá. Podobně tichý je i text Na co čekáte? od Helen Mum, próza rozsekaná do útržků jako kůra hrušně, o které se v ní mluví. Žena loupe "tenké šupiny odpoledne", ozve se strnad, pak zase nic. Nikdo nic nevysvětlí, nikdo nemusí. Prostě jste tam s nimi na té louce a čekáte, na co čekají oni.

Jinou samotu nabízí Winnie v básni Pro případ nouze - a tahle bolí jinak. "S dírou na fusekli, odolat tlaku" - to není idyla u sudu s vodou, to je výčet toho, co člověka drží nad hladinou, když všechno ostatní teče do kanálu. Utěrky schované pro horší časy, nula na výplatní pásce, panická ataka za rohem. Žádná metafora, jen tvrdá fakta poskládaná do rytmu.

A když už mluvíme o tom, co člověka drží - Paulín v Kartáčku najde jistotu v něčem tak malém, že by to normálně přehlédl. Šedesát let, mantinely zbořené, ale kartáček zprava i zleva si furt šustí tu svou písničku. Je to dojemné přesně tou mírou, jakou to není sentimentální.

A pak girasole v Brnění popisuje stav, kdy duše vyvane a zbyde jen plastelína čekající, až ji něco splácne do tvaru. Bolest zad, vina, škarpa bez kopretin - a přece věta "než zase zjihnu" našeptává, že tohle prázdno nemusí být trvalé.

Moudro dne: Samota není nepřítomnost lidí, je to chvíle, kdy si konečně všimnete vosy na stěně konve.