Co když žehlicí prkno nikdy netoužilo po vlnách? Tahle otázka mě včera v noci fakt dostala. Tereka v básni žehlicí prkno rozjede zdánlivě naivní nápad - prkno jako bývalý surfař, co se vzdal snů - a otočí ho v tichou obžalobu toho, jak automaticky přisuzujeme cizí touhy podle toho, co se nám hodí. "co když celý život toužilo po teple domova a pocitu blízkosti" - a najednou čtete o sobě, ne o kuse dřeva s kovovýma nohama.

Podobně úsporně pracuje Červenovlaska v Pod vrstvami. Bolest jako sochař duše - obraz tak jednoduchý, že se stydím, že mě nenapadl první. Žádné velké gesto, jen odlupování vrstev až na dno, kde zůstane "jen to nejpravdivější a nejčistší". Tvoje srdce. Tvoje duše. Prostě ty. Básnička, která ví, kdy přestat mluvit.

Naproti tomu mkinka v Zástupech much nemluví o duši, mluví o slizu. Deníková miniatura o vedru a hmyzí apokalypse, kde "Nemají sílu" a autorka končí větou, po které se otřesete: "Jsem plná slizu." Krátké jak facka, a přesně tak to má být.

Do ticha zapadá i Temešvár od Allegro - povídka ze zákulisí hudební knihovny, kde ticho je posvátné, dokud ho nerozsekají tři děti řítící se chodbou. Dialogy mezi Tomášem, Martou a Gábinou jsou tak přirozené, že jsem se u nich chechtal nahlas. "Děcka, modleme se" - tohle je hláška, kterou budu citovat týdny.

A pak krajina, co zkameněla. kudlankaW v básni V něj se obrátím staví vyprahlou zemi vedle Héfaista, který kove slunce, a celé to graduje k tichému memento mori - "Půda zas kůží starce zteřela a jednou se jí oddám cele". Vyprahlost jako předzvěst konce, napsaná s citem pro rytmus, který nikam nespěchá.

Moudro dne: Věci, které nám slouží, si nikdy nevybraly svou práci - a možná proto jim nasazujeme sny, které jsme si nesplnili sami.