Ostrá hrana protíná klidnou hladinu jako ploutev žraločí. Tahle věta ze skladby ..ostrá hrana.. od šuměnky mi včera nedala spát - a nebyla to náhoda, protože celý včerejšek se nesl v podobném duchu. Samota s ostrými hranami, samota bez obalu. Báseň, původně z roku 2010, teď ožila v zhudebněné verzi díky iruturoM, a je vidět proč - ta gradace mezi tichem a dravostí, mezi "vnitřním klidem" z věnování a krví, co "sic korály snad nehynou", funguje jako dobře nabroušený nůž. Nic zbytečného, jen čistý řez.

Podobně úsporný je Souputníkův Sebevrahovi. Pár veršů, a přesto paradox, co se vám zaryje pod kůži: útěk z klece jako smrt, která je vlastně narození. "Kvůli tomu útěku musíš se znovu narodit" - řeka jako místo zániku i křtu zároveň. Nikde neteče krev, a přesto to bolí podobně jako ta žraločí ploutev vedle.

Jort1 v textu V muzeu skončil ruksáček Ferdy Mravence jde jinou cestou - rozjetou, asociativní, plnou vlhkých pyramid v hlavě a vačic pod postelí. Čekárna u psychiatra, kde "všichni jsme tak trochu pokrytci, kteří pokrývají především vlastní potřeby" - to je ta nejpřesnější věta dne. Sedí přesně mezi groteskou a diagnózou.

A pak tu mám úlevu v podobě smíchu. BenjaminBobek v islandské reportáži bojuje se spacákem jako se zvířetem - "kroutím se jako žížala", "jsem v pasti" - a je to tak upřímně směšné, že vám ten islandský vítr skoro fouká do obýváku. LV pak celou náladu dne zavíří jedním veršem: "Spredu hrdý postoj, vzadu konský postroj." Přesnější popis pokrytectví jsem dlouho nečetl.

Moudro dne: Klec i řeka mají společné jedno - obě vás donutí rozhodnout se, jestli chcete zůstat suchý, nebo se konečně namočit.