Jedna kost, jeden dech, a najednou je na světě hlas, který tu zůstane déle než ten, kdo ho stvořil. Tohle mi vrtalo hlavou celou noc nad Dechem v kosti od AImiros. Mladý lovec s krvácejícími prsty vrtá do ptačí kosti díru, myslí přitom na dívku se světlým pramenem ve vlasech, a najednou z toho vzejde tón - "nebyl to zvuk zvířete, nebyl to zvuk bouře, byl to hlas člověka." Pravěká mikropovídka, co by se vešla na dlaň, a přitom unese celé dějiny hudby. Klobouk dolů.

A když už jsme u hlasů - MLUVKA od valachii je přesný opak křiku. Tichý, úsečný, s rytmem, ale jako by autor nechtěl říct víc, než musí. "Nejsem žádný mluvka... Zatím..." Tenhle dovětek je malá bomba na konci básně - najednou víte, že mlčení je jen dočasná strategie, ne povahový rys.

O tichu, co je jen maska, píše i Hana Míšová v Nějaké smutné. Plavovláska se smutnou tváří, rusovláska, co se popukala smíchy, paní Smutná od účtárny - a jeden nešťastný nápadník, co si plete výraz s duší. Fórek, který funguje přesně proto, že je krutě pravdivý: lidi soudíme podle grimasy, ne podle toho, co se za ní skrývá.

Kyllars jde se Zubatou úplně jinam - do rapového verše nabitého násilím, kde se rým a krev mísí do jednoho zoufalého monologu. Nepříjemné čtení, ale přesně tak má znít vnitřek hlavy, která se rozpadá.

A na závěr danielsoft s logikou snu - miniatura, co vás nakopne přímo do filozofického žaludku. Hledá smysl reality, ale zapomene, že se ptá jenom ve snu. Možná je to metafora celého našeho života, možná jen fór o půlnoci. Obojí funguje.

Moudro dne: Někdy poznáme cenu ticha až ve chvíli, kdy se konečně někdo odváží promluvit.