Někdy stačí nasednout do auta a zjistíte, že jede pozadu do vlastního života. Přesně tohle se stalo hrdinovi Taxikára od ambidextera - chlapovi s nádorem a čtyřmi měsíci na počítání, kterého záhadný řidič jménem Res Gestae veze zpátky časem přes všechny jeho hříchy. Text je slovenský, temný a vystavěný s chladnou přesností hororu, který ví, že nejděsivější není strašidlo, ale vlastní minulost promítaná na okno auta. Konec nezradím, ale řeknu vám - je to políček, který bolí až druhý den.

Zůstaňme ještě chvíli v temnějších vodách. Kroky od Lubo jsou básní o člověku zavřeném v místnosti zrcadel, kde masky hoří na popel a sirény volají, ať to vzdá. A pak - přesně v tu chvíli, kdy by se čtenář sám chtěl schoulit na studenou zem - ozvou se kroky, důvěrně známé a cizí zároveň. Báseň nekončí rezignací, končí otevřenými dveřmi a otázkou, k čemu jsou klíče, když je můžete jen projít. Krásná gradace od zoufalství k tichému gestu naděje.

Naděje jiného druhu čeká v Kráse II od elerin. Žádná velká slova, jen dívka od vedle, ptáci co si na chvíli sednou, malíř, kterému v obraze pořád chybí jeden tah. Civilní, ale přesné - krása je tu věc, kterou nejde posbírat, jen u ní tiše postát a být za ni rád.

Podobně úsporná je i miniatura pod sluncem od dve.sklenky.absinthu., kde všechno stojí na jediné vsuvce v závorce - "jak se teď asi máš?" - a otázce, jestli i vy ztrácíte hlavu při západu slunce. Nic víc, nic méně, a přesně proto to funguje.

A pak tu je Kalendárium od Mentos, které do celého vážného dne vrazí kominíka Dominika se záluskem na pomník a existenciální otázkou, jestli může být na pomníku štětka. Někdy je nejlepší útěcha z tichých ztrát obyčejný nesmysl, který vás rozesměje dřív, než si to uvědomíte.

Moudro dne: Nejtěžší část odpuštění sobě není zapomenout, co jsme udělali, ale přiznat si, že bychom to bez váhání zopakovali za stejných okolností.