"A náraz dosud čeká na Titanic." Tahle věta z Fatum od Matahaja mi zůstala v hlavě jako ledová kra, o kterou se dá zakopnout ještě dlouho po přečtení. Celá báseň plyne jako ty pěšiny povlečené rákosím, o kterých mluví - pod vodou, mimo dosah, s časem, který se odmotává nazpátek k dítěti běžícímu z vrátek. Písař hadilov, věty zbavené slov, srážka, která je nevyhnutelná a přitom věčně "dosud" - to je poezie, která ví, že katastrofa je nejděsivější právě v čekání.

Podobně apokalyptický, ale úplně jinak naladěný je vír obrazů v básni Bude od Duhové Rybičky. Kočky v křižácké zbroji vystupující z hrobů, červení ptáci létající z rozražených lebek vlaků, štěňata rodící se ve vedlejší ulici, zatímco hoří pšeničný lán na druhé straně světa - a uprostřed toho všeho hlas, který se náhle distancuje: "Ale já to nejsem." Surrealismus, který nepředstírá logiku, jen vás vezme za ruku a běží s vámi po střechách.

Od apokalypsy k idyle je to u Evoly v básni L E S jen krok, a přesně tenhle krok mě dostal. Vzdušná loď plující pod pádly větví, sevřený šik kmenů nad hladinou tůní - klasická, pečlivě tkaná krajina, navíc věnovaná mamince autora, což tomu dodává tichou vřelost.

Dard ve Stopkách, které měří ztracený čas, jde úplně jiným směrem - žádná metafora, jen syrová zpověď o sebenenávisti a systému, který živí iluzi geniality, abychom nezjistili, že jsme jen další ozubené kolečko. Bolí to číst, ale má to naléhavost, kterou nelze přehlédnout.

A pro odlehčení jsem se smál nahlas u Dětské autosedačky od A zase ta Barbory - batole jako malý monarcha v hermelínu, prodavač jako komorník, celý ten rituál kolem "pozlaceného vozu" za cenu menšího zlatého kočáru. Nejlepší fejeton dne o tom, jak rodičovství umí odlehčit i královsky drahou frustraci.

Moudro dne: Čas, který jsme promarnili, se nedá vrátit, ale dá se aspoň přesně změřit - a to je někdy jediná útěcha, kterou nám lítost nabízí.