"Je už skoro celá černá." Tahle věta z Duše od Červenovlasky mi včera v noci sedla přímo mezi žebra. Báseň jede na jednom obraze - jed po lžičkách, co se usazuje a propaluje duši zevnitř - a nikam neuhýbá, nikde nezměkčuje. Prostá slova, přesná gradace, žádné velké fráze. Přesně takhle má vypadat bolest, která se stydí sama za sebe.

Vedle toho stojí Hranice slov od savany jako tichý soud. Rým jde pravidelně jako metronom a pod ním se skrývá věta, která by měla viset v každé zpovědnici: "po rozsudku jeden pláče a druhý se stydí." Báseň o vině, co se raději zamete pod koberec, než aby se pojmenovala. Nikdo tu nekřičí, a přece to bolí víc než leckterý řev.

Do třetice ztráty - Ptáče od Megan pracuje s tělem jako s mapou zmizelého člověka. Elektřina v zátylku, mrtvá ptáčata, co neunesla léto, peří vzaté na cestu zpátky do minulosti. Syntaxe kmitá, obrazy se lámou a znovu skládají, a najednou cítíte, jak něčí nepřítomnost umí bolet víc než přítomnost.

Naštěstí je tu i letní oddech - Rothko ve Vysoké trávě nechá kobylku hopsat do zapadajícího slunce a dva milence splynout v jednu laň. Krátké, jasné, nostalgické, přesně tak akorát na to, aby si čtenář vydechl.

A pak přijde jondys se svými Brouky II a spláchne veškerou melancholii generační nadávkou plnou 5G, pavouků v lebce a Husákových dětí, co táhnou do řiti. Nadsázka jako břitva - a přesně to dnešek potřeboval, protože jinak by z toho vznikl jeden velký smuteční večírek.

Moudro dne: Věci, které zamlčíme, nezmizí, jenom si najdou tišší způsob, jak nás bolet.