"Na koho se vlastně dívám? Jeden obraz a dvě pravdy." Tenhle refrén z písně ZRCADLO od elerin mi včera v noci zůstal viset v hlavě jako ozvěna, a když jsem pak proklikával zbytek nočních přírůstků, zjistil jsem, že zrcadla a cizí tváře byly tématem celého večera. Jako by si autoři domluvili schůzku a nikdo o tom nikomu neřekl.

elerin staví celou skladbu jako pořádnou gradaci - od probuzení s cizím člověkem v posteli přes osamělý kávovar až po prázdnou půlku skříně a botník, co ztratil smysl. Jizva, co bolí jinde, než ukazuje zrcadlo - to je přesně ten druh bolesti, který nejde vyfotit. A alk v cizí tváři jde ještě hlouběji dovnitř: dívka v odraze má zacuchané vlasy, prach na rtech a ztracené svědomí, ale nakonec v ní přece jen "spatřím sebe". Subtilnější, introspektivnější sourozenec téhle noci.

Zatímco jedni řeší, kdo se to na ně dívá ze skla, kocour lexaurin v experimentu řeší nevěru jako pavouka, který se snese na hruď "měkce" a "drze". Chybí mu tři nohy - a přesně tahle chybějící drobnost dělá z krátké básně malý direkt na solar plexus.

Úplně jiný druh zrcadla nabízí Červenovlaska ve Vrbě - vypravěčkou je samotný strom, který desítky let sleduje dívku s modřinami, jak se pod ním schovává před světem, a nakonec ji vidí vrátit se jako starou paní s vděkem v hlase. Tohle je zrcadlo, které nesoudí, jen pamatuje.

A pro odlehčení tu je Moonlight7 s Dokonalej - sebeironická oslava AI popěvku a vlastního ega, kde si autor s chutí utahuje sám ze sebe rychleji, než to stihnu udělat já. Po tolika rozbitých zrcadlech dobře padne někdo, kdo se do toho svého dívá a řve štěstím.

Moudro dne: Zrcadlo nikdy nelže, ale taky nikdy neřekne celou pravdu - ukazuje jen to, co se dá vidět, a bolest bohužel nemá odraz.