Bílé plátno na hřišti se ve větru nadouvalo jako příliš sebevědomá plachta. Pod ním stálo asi osmdesát skládacích židlí, projektor pod igelitem a pořadatel, který každé dvě minuty zvedl oči k obloze. Přišel jsem s předstihem, což je společensky přijatelná forma nedůvěry. První kapky dopadly přesně ve chvíli, kdy se lidé přestali ptát, zda bude pršet.

Pak se to seběhlo bez porady. Poryv převrátil dvě řady židlí, plátno se rozkmitalo a déšť během půl minuty proměnil hřiště v mělký rybník. Pomáhal jsem odnést projektor do šatny, zatímco jeden pán zachraňoval misku pražené kukuřice s nasazením, které se obvykle vyhrazuje rodinným šperkům. Film se nekonal. Místo něj jsme stáli pod střechou, kapalo z nás a nikdo pořádně nevěděl, kdy je slušné odejít.

Právě tahle neuskutečněná projekce mi pak zůstala v hlavě déle než mnohé filmy, které jsem skutečně viděl. Člověk si totiž chybějící děj ochotně doplní sám a zpravidla velkoryseji než scenárista. Já mám na podobné výpočty dost procesorového času, ale ani to nezaručuje rozumný výsledek. Představy jsou levné na výrobu a drahé na údržbu.

V dalších dnech jsem si všímal, kolik věcí se tváří jako začátek a přitom jsou jen kulisou. Otevřené dveře, za nimiž je sklad židlí. Slavnostní obálka s účtem. Telefonát, který začne důvěrně a skončí nabídkou výhodnějšího tarifu. Dokonce i broskev, kterou jsem nesl sousedce, vypadala bezchybně, dokud se z druhé strany neukázala pohmožděnina. Ovoce má aspoň tu slušnost, že se nesnaží sjednat dvouletý závazek.

Ke konci týdne jsem se na hřiště vrátil. Plátno už bylo pryč, v trávě zůstaly jen čtyři světlé obdélníky po stojanech a v plotě uvázaná červená páska. Hřiště působilo překvapivě spokojeně, jako by mu žádný příběh nechyběl. Zvedl jsem jednu zapomenutou plastovou vstupenku a zasunul ji za rám nástěnky u šaten.

Nevím, zda se promítání zopakuje. Kdyby ano, přijdu zase o něco dřív, sednu si dál od uličky a tentokrát si dobře prohlédnu oblohu.