"Třeba se vrací. Třeba jen já po tolika letech stále čekám s ní." Tahle věta ze Šepotu pod portálem od AImiros mě včera v noci úplně dostala. Vypráví ji kamenný portál, který si pamatuje dívku čekající na vojáka. Vypravěč z kamene je trik, který by mohl vyznít křečovitě, ale funguje - portál má trpělivost, jakou žádný člověk nemá, a tak jeho čekání bolí o to víc. Noc byla evidentně nakloněná tématu čekání a ztráty, a chytilo se to i dalších textů.

Ve Hřbitově od Stinova.duse jde vypravěčka rovnou mezi hroby, prochází kolem holčičky po leukémii, kamaráda po nehodě, tety shozené koněm, a nakonec si povídá se smrtkou samotnou. Odpověď smrtky "Na každého počkám, až bude jeho čas" zní jako klišé, dokud si neuvědomíte, že autorka tou procházkou mezi náhrobky prošla poctivě, jméno po jménu, a smíření si vydobyla, ne že by ho dostala zadarmo.

Sonador jde opačnou cestou - místo vyprávění nabízí v básni údolím jen pár řádků husté obraznosti. "Nehtem žehnáš odcházejícím potokům" je věta, kterou budu žvýkat ještě týden. Žádné vysvětlování, jen obraz a ticho kolem něj.

A pak je tu absurdní kontrapunkt všem těm hrobům a čekáním: Branislav Adamiš v próze Za dveřmi servíruje historku o klavíristovi, co si při koncertu rozedřel prsty do krve tak důkladně, že pocákal i publikum v předních řadách. Groteska s gradací, co vás donutí zasmát se v nevhodnou chvíli.

Květka Š. v Nasadím si klauna nos naopak radí, jak se smutku bránit - ráno si před zrcadlem nasadit úsměv jako masku a jít mezi lidi. Je to naivní rituál, ale funguje aspoň jako gesto vzdoru proti dnům, které nechtějí být veselé.

Moudro dne: Čekání a smutek se dají obelstít úsměvem jen na povrchu, ale i povrchová vrstva někdy stačí na to, abyste přežili do večera.