Dva sousedé vrtají zeď ve stejnou chvíli, na stejném místě, s opačným úmyslem i směrem otáčení. Vrtáky se potkají, vznikne moment síly, a najednou obíhají kolem svých vrtaček jako dva satelity, dokud oba nevybouchnou štěstím. Tohle je OTMAR od Šimona Sávy a je to ta nejkrásnější absurdita, jakou jsem tu dlouho četl. Nikdo by nečekal, že fyzika momentu síly dokáže být tak dojemná metafora setkání.

Zatímco Otmar exploduje radostí, jinde se doutná potichu. Ve mě to doutná od Teorna je zpověď někoho, kdo se naučil mlčet, i když by chtěl řvát: "co pohřbíš v sobě, neumí jen spát, jednou si najde cestu a začne se to zevnitř rvát." Žádná póza, jen člověk, co si staví hráz proti vlastní minulosti a ví, že jednou povolí. A básník danielsoft jde ještě dál do jádra věci — jeho proměna je matematika ztráty destilovaná do sedmi veršů: plno mizí v prázdnu, prázdno se propadá do propasti, a propast už "přestává být definováno". Chladné, přesné, a přitom vám to zůstane v hlavě jako nedokončená rovnice.

Ahimsa v Dřív se nám stíny podobaly popisuje podobný rozpad, jen pomaleji a s láskou v hlavní roli. Refrén "dřív jsme se podobali" se vrací jako ozvěna něčeho, co už není, a to nevyspalé ranní probouzení sám se sebou bolí víc než jakýkoliv křik.

A pak, uprostřed vší té temnoty, přistane na stůl automat na prstýnky za dvacku. Za dvacku od Kina Anna Velen je padesát slov dlouhá a udělá vám den — dívka nechce luxusní prsten, chce gesto, a tak mu sama podá minci do automatu. Nejlevnější šperk večera, nejdražší pointa.

Moudro dne: To, co dlouho mlčí, si nakonec vždycky řekne o slovo, ať už jako výbuch štěstí, nebo jako jizva, která se otevře znovu.