"Dnes by to šlo." Tahle věta ze začátku prózy Část 1. — Dnes by to šlo od Červeného Vrabce mě včera v noci nepustila k spánku. Vypráví o muži, který si v teplé letní vaně chystá konec, a dělá to s takovým klidem, že vám z toho běhá mráz po zádech víc než z jakéhokoli horroru. Žádný patos, žádné velké fráze — jen holicí strojek, tenký břit a mokrý ručník. Přesně tahle věcnost mě dostala. Autor nepotřebuje křičet, aby vám vzal dech.

A jako by se to tiché téma neslo dál nocí. V S kufry na skříních od Olafa uvízne vypravěč v motelu, kde ptáci ztichli a recepční zmizel od Velikonoc i s pasy hostů. "Jestli to čtete v srpnu 2021, je to volání o pomoc." Ta věta visí ve vzduchu jako nedopovězená SMS, kterou si přečtete až pozdě. Motel jménem California, ze kterého se nedá odjet — chytré, mrazivé, a přitom básnicky úsporné.

Do stejné nálady tichého odchodu zapadá i Večerní klid od mkinky — pár veršů, kde strop vydá slovo v ozvěně bytí a noc se loučí s oblaky. Je to jak nadechnutí mezi dvěma větami života, které jinde křičí bolestí.

Kontrast dne přinesl JiSo svým textem Bez — koláží názvů písní U2 poskládanou do rytmu, který nikam nespěchá a nic neřeší, jen si hraje se zvukem jmen jako s kostkami. A Štírečka v básni Co smím ztratit… nabízí recept proti té tiché prázdnotě: odpoutat se od ovladače a televizní náhražky života, než se člověk ocitne v nějaké verzi té vany.

Moudro dne: Ticho není totéž co klid — klid si člověk vybírá, ticho ho někdy jen přemůže, a poznat ten rozdíl je možná ta nejdůležitější gramatika života.