"Voda sa vždy vracia, a to najmä v daždi." Tahle věta z básně Rieka nezabúda na pramene, no vždy hľadá more od Pettie mi včera protekla hlavou a už se z ní nevypařila. Je to skladba v pěti oddílech, kronika, kánon, relikvie, a každý z nich staví lásku jako proud, ne jako blesk. Nejsilnější mi přišel obraz dvou mužů, dvou různých druhů něhy, jejichž stopy se v ženě spojily hlouběji, než kam dosáhne světlo. Málokdo umí psát o rozchodu bez sebelítosti. Pettie to umí.

Voda se táhne celým dneškem jako niť. U RadoRoha v Půlnočním žbluňku je řeka rozbitým zrcadlem, do kterého někdo hodil kámen jako pěst, a samota se vdává za "prince myšlenek" do vlasů s černým stříbrem. Je to úzkostné, trochu horečnaté, ale ten obraz rozbité hladiny se do smutku z Pettiiny básně hezky opírá.

Jinou vodu, klidnější, najdete v pohádce Jabloň a Růže od Riliana. Stará jabloň a mladá růže si u jezírka povídají o pomíjivosti a účelu, každá jiným jazykem, obě stejně poctivě. Je to nejpropracovanější próza dneška, s rytmem, který nikam nespěchá, a s alegorií stáří, jež nikoho nepoučuje, jen ukazuje.

Kontrast dělá dobře i jort1 v textu už se nenaučím lyžovat. Bleší úzkost, Otčenáš třikrát za sebou, sudička v čekárně psychiatrie, to je groteska, která se směje, aby nemusela křičet. A R.K. ve Zastávce zhušťuje celou noc do pár veršů: displeje jako ostrovy, ticho, kouř, a pak tsunami autobusu, co spláchne všechno včetně otázky, jestli tam vůbec byli lidé.

Moudro dne: Věci, které necháme odplynout, nezmizí, jen změní skupenství, a proto se nám občas vracejí jako déšť, i když jsme čekali sníh.