Tichý je panel nad zvonkem u každého z těch tří jmen. Tahle věta z Panelákového nokturna od Rainy mě včera v noci srazila do kolen víc, než jsem čekal. Je to báseň o samotě, která bydlí za dveřmi s cizími jmény, a přesto doufá, že jednou někdo ten panel rozbije. Prostý rým, žádné cirátky kolem, a přece to bolí přesně tam, kde má.

Podobnou tichou domácnost, jen o pár pater níž a o dost hlučnější, najdete v próze Neustúpi ani jeden od gabenky. Hádka o nektarinkovou dřeň a mikrovlnku zní jako maličkost, ale gabenka z ní vytáhla celý rodinný vesmír, kde se rakovina straší stejně automaticky jako se miluje. A pointa s babičkou, která bez řečí vyřeší spor, jaký táta s dcerou vést nedokážou, je malý mistrovský kousek pozorování.

Samota má i svou vlhkou verzi. V Orosených šatech od Haidee běží vypravěčka loukou, dokud se z ní nesmyje bolest jako z prádla máčeného v ranní rose. Voda tu nezná lži ani vinu, říká báseň, a člověk jí najednou závidí tu schopnost všechno jen odplavit a nic si nepamatovat. O dost drsnější vodu, přesněji slzy škrcené iluzí, nabízí Prokletí od Yellena. Hnízdo dlaní, které se nejdřív zalije vláhou naděje a pak vyschne, je obraz, který se do vás zaboří a nepustí. Nejlepší je závěrečný obrat, kdy autorka nikoho neobviňuje, jen konstatuje, že prokletí jsou oba.

A pro ty, kdo si na tolik smutku potřebují dát pauzu, tu je Život od steinose, glosář o dvou nápojích a nule filozofie navíc. Life is coffee or beer, možná obojí, a víc už fakt nemusíte vědět.

Moudro dne: Samota není v tom, že jste v pokoji sami, ale v tom, že vedle bydlí někdo, koho neznáte, i když byste ho nejradši znali celý život.