"To záleží. Jestli tam jdete hlavou, nebo nohama." Tuhle repliku jsem si včera v noci přečetl asi třikrát a pořád mi zní v hlavě. Je z Kabátku barvy švestek od Helen Mum, krátké prózy, kde se na cestě ve mlze potkají dva lidé a vedou dialog, který vypadá jako nic, a přitom je v něm celá filozofie bloudění. Vypravěč přiznává, že většinou chodí omylem, a upřímně, kdo z nás ne. Nikdo neví, kam ta cesta vede, a přesně proto se dá číst dvakrát.

Bloudění a vzpomínky měly včera svůj den. Neonova skala v Sekvojích spojuje milostnou vzpomínku s inventurou citů, kde "aktiva jsou nadhodnocena" a verdikt zní doživotí. Účetnictví lásky, soud nad sebou samým, výsledek nula. Je to drzé, je to chytré a funguje to přesně proto, že si autor nebere servítky vůči vlastnímu srdci.

Šuměnka v básni ..rozplavená II.. mění ženské tělo v mořskou vlnu a pak v poušť, až z ní zbyde jen slaná socha rozhozená v písku. Grafika textu se rozlévá jako ta voda sama, a i když se člověk chvíli ztrácí v tom, kudy věta teče, ta ztráta je asi záměr.

Kováč Libor jde jinou cestou, tou tišší. Jeho haiku o babiččině dvorku, dědových malbách a mámě, co "umí vpadnout jak východní mistři", jsou krátká, ale nesou váhu celé rodiny v pár slabikách. Žádná sentimentalita, jen přesné záblesky paměti.

A pak Lohengrin ve verších 68, 69 vypráví o pěti klucích, mechanikovi Schellerovi a aerovce na rampě, než přijde srpen a "z rodu činného udělá rod trpný". Ta gramatická pointa na konci mě dostala, protože v šesti slovech řekne o okupaci víc než leckterá učebnice.

Moudro dne: Kdo čeká, až se cesta sama pohne, aspoň neudělá krok špatným směrem, i když taky žádný.